Autor Evangelia podle Marka, které mnozí badatelé považují za nejstarší evangelium, má svůj charakteristický styl a slovník. O jeho stylu se říká, že je živý, neuhlazený, stylisticky neobratný. Převládá v něm tzv. parataktická spojení (časté používání souřadicí spojky kai), pleonasmy a historický přítomný čas (asi 151x).
Petr Pokorný (Evangelium podle Marka, 2016, s. 6) ve svém komentáři upozorňuje, že semitismy v Markově evangeliu nepřesahují míru semitismů, které pod nepřímým vlivem semitského obyvatelstva východního Středomoří obsahuje i jazyk tamějších řeckých autorů, např. stoického filozofa Epiktéta (50–125/130 n. l.).
Markův jednoduchý styl není dokladem nedostatečného vzdělání, nýbrž součástí jeho literární strategie, aby oslovil co nejširší vrstvy obyvatelstva.
V 1. kapitole svého vyprávění používá evangelista tři neobvyklá slovesa, která na paralelních místech u Matouše nebo Lukáše nenajdeme. Jsou dokladem jeho osobitého stylu, který však není samoúčelný.
- V popise Ježíšova křtu říká, že Ježíš uviděl „roztržená“ [schizomenús] nebesa (Mk 1,10), zatímco u Matouše a Lukáše je nebe „otevřené“. Marek tím naznačuje, že vztah mezi nebem a zemí se změnil. A když Marek zaznamenává roztržení chrámové opony v závěru evangelia (Mk 15,38), používá stejné řecké sloveso schizó.
- Po křtu Duch „vyhání“ [ekballei] Ježíše na poušť (Mk 1,12), zatímco u Matouše „byl vyveden“ a u Lukáše „byl voděn“ po poušti. U Marka je Ježíš na poušť „vyhozen“, do zápasu a pokušení (viz Jiří Mrázek, Markovo evangelium 1–8, s. 14).
- Když se Ježíš rozhodne odejít na pusté místo, aby se o samotě modlil, Petr a jeho druhové ho „pronásledují“ (Mk 1,36). Tuto epizodu líčí z novozákonních evangelistů pouze Lukáš, ale jeho podání je jiné. Mluví o zástupech, které hledají Ježíše; o Petrovi a dalších z jeho okruhu se tu nezmiňuje.
Příslovce euthys („hned") v Markově evangeliu
Podle amerického spisovatele Stephena Kinga je cesta do pekla dlážděna příslovci. S tím by určitě nesouhlasil evangelista Marek, který s oblibou používá řecké příslovce euthys („hned, okamžitě“): celkem 41x; srov. Lukášovo evangelium 1x, Skutky apoštolů 1x, Matoušovo evangelium 5x, Janovo evangelium 3x.
Je to stylistický prostředek, který vytváří pocit naléhavosti a neodbytnosti. Morna Hookerová tvrdí, že časté užití slova euthys „dodává vyprávění naléhavost“, ale zároveň tato badatelka uznává, že může být použito i v oslabeném smyslu, tedy jako konektor „pak“ [„so next“] (The Gospel According to Saint Mark (BNTS), A&C Black, London 1991; reprint Hendrickson, Peabody, MA, bez vročení, s. 45).
Ne vždy si je však překladatel jist, že se jedná o „pouhý“ konektor, tedy prostředek, který slouží k propojení dílčích vět v rámci souvětí. A přitom správné určení významu slova euthys zabraňuje tomu, aby se v překladu či výkladu nezdůraznilo něco, co autor zvýraznit nemínil.
Příznačná spojka kai („a“)
Spojkou καί začíná 64,5 % vět a 92 % epizod v Markově evangeliu. V evangeliu se objevuje 1100× a 591×souřadně spojuje hlavní věty. Viz Nicholas A. Elder, „The Synoptic Gospels as Mixed Media“, Biblical Research 64 (2019), s. 54.
Používání spojky kai („a“) v Markově evangeliu se považuje za syntaktický semitismus- Dnes však víme, že Markův styl se od srovnatelné antické literatury významně neliší. „Semitismy a pseudosemitismy byly příznačné pro řečtinu celého východního Středomoří. Mnoho mluvčích, pro něž řečtina byla druhou a zároveň jedinou řečí, v níž dokázali psát, spoluutvářelo její strukturu a slovní zásobu“ (Petr Pokorný, Ulrich Heckel, Úvod do Nového zákona, Vyšehrad, Praha 2013, s. 412).
V roce 1984 Marius Reiser upozornil, že používání parataktického kai ve starověkých řeckých textech lidového narativního stylu se výrazně neliší od Markova evangelia (M. Reiser, Syntax und Stil des Markusevangeliums im Licht der hellenistischen Volksliteratur (WUNT 2/11; Tübingen: Mohr, 1984). Četný výskyt této spojky v Markově evangeliu se přisuzuje vlivu překladu židovské Bible do řečtiny, který vznikl mezi 3. a 1. stol. př. Kr. v Alexandrii v Egyptě, a nazývá se Septuaginta („Sedmdesátka“).
Historický přítomný čas v Markově evangeliu
V Markově evangeliu se historický přítomný čas objevuje poprvé v Mk 1,12 u slovesa ekballó („vyhnat“): „A hned ho Duch vyhání do pouště“. V tomto evangeliu se historický přítomný čas vyskytuje 151x. Většinou je použit u sloves, která souvisejí s mluvením či pohybem. Steven Runge v Discourse Grammar of the Greek New Testament (Hendrickson, Massachusetts 2010, s. 137) tvrdí, že historický prézens přitahuje pozornost k tomu, co bude následovat, ať už je to důležitá řeč nebo nějaká událost.
Ve srovnání s Matoušem (78 případů) a Lukášem (4 nebo 6 případů) používá Marek historický přítomný čas mnohem častěji a je charakteristickým znakem jeho stylu psaní. Jiní však mohli historický přítomný čas považovat za známku neuhlazeného stylu. I když může být historický prézens použit k oživení vyprávění (Fanning, 1990, s. 226) nebo k upozornění na „událost nebo řadu událostí", podle americko-kanadského novozákoníka Stanleyho E. Portera může také vyznačovat „přechod k nové jednotce, často včetně prostředí a účastníků“ (1989, s. 196). Carroll D. Osburn poznamenává, že historický přítomný čas funguje jako diskurzní marker, který „označuje sémantický posun k jiné látce“ (1983, s. 497, 500).
Citované zdroje:
- Buist M. Fanning, Verbal Aspect in New Testament Greek. Clarendon, Oxford 1990.
- Carroll D. Osburn, „The Historical Present in Mark as a Text-Critical Criterion.’ Biblica 64, 1983, s. 486–500.
- Stanley E. Porter, Verbal Aspect in the Greek of the New Testament, with Reference to Tense and Mood, Peter Lang, New York 1989.
- Hyeon Woo Shin, „The Historic Present as a Discourse Marker and Textual Criticism in Mark“, The Bible Translator 63, č. 1, leden 2012, s. 39-51.
Latinismy v Markově evangeliu
V řeckém textu Markova evangelia, které mnozí badatelé považují za nejstarší literární evangelium, se objevuje třináct slov převzatých z latiny. Jedním z nich je slovo σπεκουλάτωρ (vyslov spekúlatór), které pochází z latinského speculator. Poprvé se objevuje ve vyprávění o smrti Jana Křtitele v 6. kapitole Markova evangelia.
Herodes Antipas (20 př. Kr. – 39 po Kr.), syn Heroda Velikého, nebyl jako jeho otec králem, ale pouze tetrarchou („čtvrtinovým vládcem“). Dal uvěznit Jana Křtitele, který ho káral za to, že se oženil s ženou, která opustila jeho nevlastního bratra. To Mojžíšův zákon zakazoval. Herodova žena Herodias se chtěla Jana zbavit, ale nemohla, protože Herodes se ho bál. Považoval ho za spravedlivého a svatého. Na hostině uspořádané na oslavu Herodových narozenin zatančila dcera Herodiady a Heroda její tanec okouzlil natolik, že jí slíbil: „Požádej mne, o co chceš, a dám ti to.“ Dívka se poradila se svou matkou a ta jí řekla, aby požádala o hlavu Jana Křtitele. Tetrarchu to velmi zarmoutilo, ale kvůli slibu a stolovníkům nechtěl odmítnout.
Markovo evangelium 6,27–28
Český ekumenický překlad:
27. Proto poslal kata s příkazem přinést Janovu hlavu. Ten odešel, sťal Jana v žaláři 28. a přinesl jeho hlavu na míse; dal ji dívce a dívka ji dala své matce.
Jeruzalémská bible:
27. A král ihned poslal strážce a rozkázal mu, aby přinesl Janovu hlavu. 28. Strážce odešel a ve vězení ho sťal; potom přinesl jeho hlavu na míse a dal ji dívce a dívka ji dala své matce.
Před Markovým evangeliem není slovo spekúlatór doloženo v žádném dochovaném řeckém textu. Ve slovnících se dočteme, že toto slovo původně znamenalo „zvěd“, potom „rychlý posel“ a nakonec „kat“. I laika možná zarazí tento významový rozsah.
V 1. století po Kr. latinské slovo speculator ve vojenské řeči označovalo člena pretoriánské gardy, osobní stráže římských císařů, nebo vojáka římské legie. V kontextu Markova evangelia je pravděpodobné, že se jednalo o vojáka, který patřil k osobní stráži Heroda Antipy. Proto je z tohoto hlediska nejpřesnějším, byť ojedinělým, překlad Mk 6,27 v Jeruzalémské bibli, která tu má slovo „strážce“. Podrobně se slovu spekúlatór věnuje Alfredo Delgado Gómez ve své studii v Journal for the Study of the New Testament 2023, 46 (1), s. 79–107.
Jazyk Ducha svatého, nebo jazyk každodenního života?
Novozákonní řečtina se odlišuje od jazyka řeckých spisovatelů 5. a 4. stol. př. n. l. Není natolik uhlazená a vytříbená, rozdíly jsou ve skladbě i ve slovní zásobě. V 18. a 19. století se proto někteří badatelé domnívali, že se jedná o zvláštní jazyk, inspirovaný Duchem svatým. Tato představa byla rychle opuštěna poté, když byl na přelomu 19. a 20. stol. v Oxyrhynchu, městě v Horním Egyptě, objeven velký počet textů psaných na papyru – literárních děl, úředních dokumentů i soukromých záznamů. Badatelé porovnali novozákonní řečtinu s řeckými texty dochovanými na různých papyrech ze stejného období a zjistili, že Nový zákon používá obyčejnou (hovorovou či lidovou) soudobou řečtinu.
Slovní zásoba novozákonních autorů v podstatě odpovídala tehdejšímu jazyku, ale u řady slov došlo ke změně nebo k rozšíření významu:
– Slovo doxa znamená v klasické řečtině „názor, mínění, věhlas“, ale v Novém zákoně má význam „sláva, nádhera, lesk“.
– Slovo grammateus je „písař, tajemník“, ale v Novém zákoně je to také „zákoník“, tj. znalec Mojžíšova zákona.
– Některá slova, jako amen („jistě, vpravdě, skutečně“) nebo pascha („velikonoční beránek“), jsou přímé výpůjčky z hebrejštiny nebo aramejštiny.
Přesto je řečtina Nového zákona svým způsobem jedinečná. Její slovník i skladba jsou silně ovlivněny Septuagintou, řeckým překladem Starého zákona, který vznikl mezi 3. a 1. stol. po Kr., převážně v egyptské Alexandrii, částečně možná v Palestině. Zvláště autor Evangelia podle Lukáše a Skutků apoštolů napodoboval řeč Septuaginty.
Alfredo Delgado Gómez ve své studii „The Vocabulary of Mark's Gospel, the LXX, and the Greek of its Time“ (Biblica 2021, s. 356-385) uvádí, že 90 % Markovy slovní zásoby se nachází v Septuagintě. Oproti tomu slovní zásoba jiných vzdělaných židovských autorů té doby, jako byli Filón Alexandrijský a Flavius Josephus, se se Septuagintou shoduje mnohem méně.